Izraelská »trestná výprava« proti palestinské teroristické organizaci Hamás, čím dál citelnější dopady globální hospodářské krize, rusko-ukrajinská roztržka kvůli zemnímu plynu, nejistá budoucnost české armády jakožto spolehlivého spojence Západu při společných vojenských misích ve výbušných částech světa, to jsou nejzávažnější maléry, které Topolánkova vláda dostala do vínku úderem silvestrovsko-novoroční půlnoci, kdy se Česká republika stala předsednickou zemí Rady Evropy. Tím okamžikem se k Praze upřely pohledy netoliko veškeré evropské veřejnosti, ale i státníků a politicky aktivních občanů ostatního světa, žel v neskrývané obavě, jak svůj historický úkol zvládne reprezentace postkomunistického státu s nestabilní vládou odkázanou na milost jankovité opozice, elita země v mnoha ohledech exotické, jejíž pověst navíc při každé příležitosti poškozuje sám její prezident.

Jakkoliv se Václav Klaus ve svém novoročním projevu snažil vzbudit zdání dodatečné smířlivosti vůči nenáviděnému Bruselu, příliš si tím neposloužil, spíš ještě potvrdil pověst šaška, který nemá co pohledávat na staroslavném Pražském hradě. Zatímco ještě před několika týdny tvrdil, že české předsednictví EU je bezvýznamná formalita dobrá leda k potěše falešných a prázdných kariéristů, na Nový rok už vystupoval bezmála jako hlavní architekt společného evropského domu. S vážnou tváří prohlásil, že díky předsednictví Radě Evropy »získáme jistou možnost dění této významné organizace ovlivňovat«, pročež »je v našem zájmu v této roli maximálně uspět, a to nejen po stránce organizačně adminstrativní«. Za maximální úspěch Klaus označil stav, kdy českou zásluhou bude Evropská unie za šest měsíců »prostorem skutečně demokratickým, kde je politické rozhodování co nejblíže občanovi, kde je každý politik nucen se občanovi zodpovídat a kde může být politik účinně kontrolován«. Netřeba snad podotýkat, že tatíček ve svém novoročním kázání zmínil snad všechny »socialistické nešvary«, proti nimž až dosud s plným nasazením bojoval.

Za Klausovým »zmoudřením« je nutno hledat hlavně to, co zůstalo nevyřčeno. Apeluje-li na přerod Evropské unie v instituci »skutečně demokratickou, chce tím říct, že současná bruselská sedmadvacítka takovým společenstvím není. Volá-li zčistajasna po léta odmítaném referendu, činí tak proto, aby vzrostly šance pouličních extremistů všeho druhu na rozmetání složitě dohodnutého stávajícího pořádku. Ze stejného soudku je i jeho upřímně míněná výzva, aby se co nejvíc Čechů nahrnulo k blížícím se eurovolbám, v nichž by - jak jinak- podpořili unijní rozvraceče z internacionální nacionalistické Ganley Party Libertas.

Pan Klaus se ale tuze mýlí, když předpokládá, že jeho postoje unikají pozornosti osobností, které chválabohu udávají tón evropské politice 21. věku. A také příčetných novinářů, kteří ho označují za zarputilého hanobitele EU, přesvědčené nacionalistu, který nemá nikdy daleko k vyhlašování křížových výprav, nebo za »pana No«, černou to ovci evropské politiky (francouzský prestižní deník Le Figaro, 2. ledna 2009). Je proto namístě pomodlit se za český úspěch v čele Rady Evropy s opodstatněným dodatkem, že pokud se nakonec dostaví, bude tím výraznější, čím méně bude spojován s osobou nadutého egoisty a notorického eurodiverzanta Václava Klause.
Petr Zavoral

Hlavni stranka